Osudné nenalezení

6. prosince 2011 v 16:47 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Přála si aby nebyla, když musela zavřít oči,
aby neviděla, co viděla, neslyšela, co poslouchat musela,
snad kdyby jí svět stačil, nelitovala by,
ale nestačil, v sobě jej zabila

Teď sledovala vše z povzdálí, moc k vidění tu nebylo,
s každým nádechem se svět točil, u srdce ji mrazilo,
aby nezažila to, co bylo jí předurčeno,
proklínala život v duchu, snad stálo jí to za to

Den k večeru se chýlil, všechno zahalila mlha,
nepřestávala věřit, nechtěla, ustoupit nemohla,
i teď si byla jista, že to, co jí osud chystá,
je jediná cesta, jak dostat se do nitra

Všemu, co jí život k nohám dal, věřila,
hledala znamení života, ale neviděla,
slepě řítí se nyní do temnoty,
aniž by kouska pravdy světa spatřila
myslí, že vidí sobě do slepoty,
ale jen umřela,
nic nepochopila.
 

Vlastní špatný svět

23. listopadu 2011 v 18:18 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Špatná to místnost,
strach v ní a lítost,
zde svět se mnou točí,
je mi na zvracení

Moc času zde trávím,
příliš se ptám, sama odpovídám,
není kdo slyšel by
mé tiché naříkání

Není kam se skrýt,
sem před světem prchám,
teď před sebou utíkám,
už nevím kam

Není kam odejít,
snad jinam nechci,
zde vše ztratím a najdu
přesto jen přežívám

Jako na houpačce

21. listopadu 2011 v 17:36 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Někde zahřmělo
proudí mnou vzrušení,
co stane se dál
nemám tušení

Nadšení utichá
jen tak, znenadání
jazyk nic neříká
srdce nic nezachrání

Dostane sedativa
snad se vzpamatuje
bolestí nenaříká
nikdo ho nelituje.

Někde zahřmělo
já ale neslyším
ne, už se nemodlím
srdce mi umřelo
 


Co je vevnitř a na povrchu se ztratí

15. listopadu 2011 v 16:51 | malá náhražka |  Kdysi sesmolené..
Článek je přiřazen k dávnému tématu týdne "Bolest na duši".

Nevím proč, ale možná by se to téma mělo jmenovat bolest "v duši" místo "na duši". Protože když vás něco bolí "vevnitř", tak to rozhodně bolí víc, než když je to "nahoře"..
Ztratila se mi původní myšlenka, budu tedy pokračovat v tom, co tím míním já. A rozhodla jsem se to zakomponovat do jednoho skromného příběhu, který je pln duševní bolesti, řekla bych. Ještě pár vět, které by mohly popsat toto rozhodnutí.. ne, všechny se ztratily dříve, než se mohly zrodit..

Seděla na posteli a zkoumala, jakým způsobem dopadají sněhové vločky poletující za oknem na okenní parapet. Jejich synchronizace a přizpůsobení se okolí byla dokonalá, jedinéčná, okázalá. Jako všechno v jejím okolí. Stejně jako systém obklopující celý svět okolo ní, kromě toho jejího. Všechny její myšlenky byly svázány pevným uzlem společného základu, touhy najít pravdu, ale zároveň poletovaly ve vzduchu a hrály si s možností, že je to všechno jen hloupý vtip, že to tak možná vůbec není, že neexistují, možná ano, ale ona sama tomu třeba nevěří. Když přestávala věřit svým myšlenkám, nemohla věřit už sama sobě. Znovu nad tím uvažovala. S každou vločkou, která dopadla se z ní všechno vytrácelo. Najednou, jako lusknutím prstů, se uzel rozvázal a všechno v co v životě věřila bylo pryč. Teď už nebyl pochyb o tom, že je ztracená.
Usadila se za stůl a z jednoho z šuplíků vytáhla blok. Proč by jí nyní neměl pomoci, když tu byl ve všech těžkých chvílích jejího života? Prvně jej otevřela a začala listovat. Všechny stránky byly potřísněny krví a roztřeseným písmem, jenž kdysi dokonale vystihovalo všechny její pocity a strasti, které hluboko v sobě dusila. Trvalo dlouho, než se z toho dostala, a ne tak dlouho, když ji studené prsty deprese vtahovaly zpět do svého náručí. Proč to všechno? Protože nevěděla, jak z toho pryč. Z čeho? Z beznaděje. Když článek postrádá pointu, proč autor psal? Když všechny ty probrečené noci byly k tomu, aby člověk mohl napsat to co cítí, proč se s pochopením sebe samého ta tíha nevytrácí? Když všechny myšlenky ztrácí smysl, co potom má smysl?
Seděla tam a hledala se v těch stránkách se zaschlou krví. Ano, poznávala se tam, to kdysi byla ona, měla důvod bojovat, chtěla najít důvod proč žít. Ale teď všechno se vytrácelo, nebylo tu nic. Nic v její hlavě, nic nedávalo smysl. Bolelo to, jako nic jiného i když to nebylo vidět. Umírala zevniřt, umírala bolestí, na duši, nebylo to vidět, nikdo se nedíval..

Neštěstí nechodí po horách, smůla jak by smet

14. listopadu 2011 v 20:13 | malá náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
Cítím se odvrhnutá společností, ke které se přes své nedostatky ale schopnost pro porozumění snažím přilnout, ale ona mně osudná společnost není schopna do očí říct, čemu na mně nerozumí. Složité. Ne, jednoduché. Spíše náročné. Smutné.
Mé pocity ve stavu odmítnutí, nepochopení, lze připodobnit k postřelenému jelenovi utíkajícímu za myslivcem. Čekám pomoc od někoho, kdo me zraňuje. Jak ubohé, řeknete si, bohužel já mám tu smůlu na lidi, kteří mě buď vůbec nechápou, a ty, kteří mi téměř rozumí, ale nechtějí. Proč taky, k čemu je to dobré..
Většina populace, nebo alespoň mé okolí, objevuje kouzlo v jáství, každý si tak připadá jedinečný, má pocit, že může mluvit o věcech, kterým nerozumí, ale když o nich bude mluvit v protikladu, kritizovat je a snažit se odlišit o obecnosti a ostatních, bude si myslet, že má 'vlastní názor' a ostatní mu můžou vlézt na záda. Nechci si připadat nadřazená, chci jen špetku pochopení pro mé běžné starosti, ve kterých se bohužel skrývá cosi neznámená, nechutného, pro ostatní.

Snad jsem se tak snažila najít ve všem něco jiného, než to znamená, až jsem se přiliš odlišila a tím od sebe zbytek světa odháním, přestože nechci. Jediný člověk ve mně mění všechno a najednou chce, abych mu byla cizí..

Kam dál