Září 2011

Jak jsem "vařila" boršč

19. září 2011 v 20:35 | malá náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
V rámci programu "Vaříme mladí", který jsem sama sobě naordinovala, abych si v naší rodině nepřipadala nadbytečná, konečně se naučila vařit a hlavně se neživila jen ve dnech, kdy máme jídlo, jsem se dnes rozhodla pro pokročilý level s krásně ukrajinským a v duši hřejícím názvem boršč.
Uvařit boršč se mi nakonec doslova nepodařilo, ale mimo to, že jsem behěm přípravy zeleniny málem propadla sebevražednému sklonám a několika záchvatům tichého pláče, v konečném důsledku vše dobře dopadlo.

Dnes jsem měla to štěstí přijít ze školy naprosto otrávená, a tak mě nějaké vaření večeře nemohlo vůbec rozhodit. Behěm pokusu o studium matematiky jsem se ale téměř rozčílila, takže uvaření boršče byla dnes poslední možnost jak neproklínat svoji existenci za další promarněný den.

A nyní k tomu, proč mě při přípravě málem trefil šlak.

Nikdy mi nebyl dán ten cit pro drobné kousíčky a tak jsem veškeré ingredience napsané v kuchařce nakrájela přibližně stejně velké (to, že bych z nich mohla stavět lego, mě po krájení páté řepy velké jako bochník chleba, už vůbec nezaráželo).
Onu hromadu zeleniny, které mě málem několikrát donutila to všechno vyhodit, jsem vysypala na pánvičku a na chvíli si oddechla. Osolit, opepřit, červená mletá paprika.. až nyní jsem si všimla slova "kořenové" které se objevilo před 'smažením'. Nešťastně jsem se podívala na papriku, která byla díky řepě všechna červená, tudíž mi, díky bohu, znemožnila sysyfovskou práci v jejím vybírání. Nemělo cenu se rozčilovat.
V jednu chvíli jsem byla nadšená z toho, jak se to všechno vaří a jak to voní a jak jsem ráda, že jsem s tím nesekla, a že matematika mi polívku neuvaří, dělalo mi dokonce radost, jak to všechno přepadávalo z pánve, protože jsem toho smažila hrozně moc (což mi v tu chvíli ještě nedávalo ten správný smysl) a tenhle stav trval do té doby, než jsem zjistila, že řepa se má přidat až po patnácti minutách restování "kořenové zeleniny" (už i s paprikou) a že má být uvařená.
Ne, nemělo cenu se rozčilovat.
Od oka jsem přidala všechno koření a svůj výtvor s odstupem sledovala. V těchhle chvílích mělo být po všem.

A jak jinak...

Bylo to vynikající. A to nejen díky vřelým slovům mé matky, něčeho jako pochvaly od mého otce a dvou a půl snězených lžic od mé sestry. Dnes jsem měla tu vůli to v polovině nevzdat a odvařila ten prvotní hnus až do konce. A přestože je ten recept docela jednoduchý a já ho téměř celý naprosto pokazila, povedlo se mi to a konečně dnes můžu být na sebe za něco pyšná. Ach.

Umím vařit (bezmasý) boršč.

Jestli mé činy jsou pouhým zhmotněním mé blbosti

11. září 2011 v 18:00 | malá náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
Nejspíš již z prvního článku vyplynulo, že tohle není můj první blog, se kterým jsem se pokoušela prorazit do světa lidí, kteří by věděli o čem mluvím, když mluvím. Schválně jsem to vysvětlila podruhé.
Ještě dřív, v dobách, kdy jsem si myslela, že něco určitě vím, jsem se nevyhýbala otázkám na tělo, jelikož má nebojácná suverénost mi zajistila vždy nějakou únikovou, téměř dokonalou odpověď. To bylo ještě hodně dávno, v dobách, kdy jsem se nebála psát a svými slovy strhla hodně lidí a byla si jistá, že vím, co čem mluvím. Na druhou stranu, bylo to dobré k tomu, abych teď zjistila, že nevím dohromady vůbec nic. Což mi teď tak trochu brání v odpovídání.

Vím, že hodně lidí nemá v lásce blogery, kteří často ruší blogy, mažou články a zakládají nové blogy s vidinou nové "budoucnosti", nových myšlenek a lidí, ke kterým by měli blíž. Také mě čas od času dokáží zarazit aktuální články s titulky "Nashle" nebo "Končím". Proč, že to tak vůbec je? Lidi jsou naivní a ubozí. Jako já. Jak jinak by měl o sobě člověk říct, že je ubohý? (kromě: jsem ubohá)
Nechala jsem hodně blogů, články uložila do rozepsaných, pro případ, že by mě někdy strhl nával nostalgie a já si chtěla přečíst ty čím dál víc nic neříkající obsahy, znovu se zamyslet nad těmi krásnými komentáři při kterých sdrce plesá a do oka se hrne slza a i ty, za které se člověk stydí, protože neví, jak toho druhého odplálkovat (což se mi v posledních dnech ještě "aktivního" blogování stávalo téměř neustále). Je to ten samý pocit, jako když vás přes face nabaluje někdo vám krajně nesympatický.
Nechala jsem je v dětinské naději, že se něco zásadního změní a můj svět nebude tak jednostranný, kterým se díky neodpovídání stává stále míň, ale já stejně pořád nevím, čím to je.
Bála jsem se pokračovat v zajetém blogování, protože jsem si uvědomila, že o věcech, o kterých chci mluvit, dohromady nic nevím. A hned na to jsem zjistila, že lidi se o tom bavit nechtějí, nechtějí o tom slyšet. Pak jsem si nepřipadala ubohá, ale směšná. A hrozně ráda bych vám teď vyrazila dech svými velkými slovy, ale asi to teď patří k mé povaze, že mě žádná nechtějí napadat.
Chci jen, aby mi obyčejní lidi rozuměli. Vždyť jsme všichni stejní, stejně obyčejní.. a nic nevíme. Možná bychom se měli více ptát, než odpovídat a přestat si být tak jistí ve všem svém konání. Nevím proč.

Ťuky ťuk

11. září 2011 v 16:20 | malá náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
Je mi záhadou, proč se mi slova ztrácí z mysli pokaždé, když se přede mnou objeví prázdné textové pole nového článku. Opravdu jsem si nezakládala nový blog, abych server přetěžovala zbytečnými, již dávno mnohokrát vyřknutými řečmi, ale ta nutnost psát a podělit se s kouskem okolního světa o ten svůj je i přes veškerou mou snahu neutěšitelná.
Tudíž vám těmito řádky přináším zprávy tykající se mé postradatelné existence. Pokud se vám zdají nanejvýš zbytečné a nesmyslné, veřte, že přesně takhle to v mém životě místy vypadá. (za 10 min.) právě jsem zabila mouchu, snad mi teď bude umožněno se plně soustředit.

Něco o mém současném působení:
'Malá náhražka' byla první slova, která mě napadla při pohledu na kolonku autor (má to také tak trochu souvislost se jménem blogu..), ale nemusíte se bát těch souvislostí s otřepanými jmény blogerek, které stále tápou v nevědění, co znamená žít ('žít'.. chápete..)
To jméno tak trochu znamená můj postoj vůči životu mezi ostatními, v tomhle světě... a založení blogu z toho důvodu, že lidi moc nevěděli o čem mluvím.. (a časem zjistili, že já to vlastně taky nevím). Myslím, že to byl důvod, proč jsem začala blog a psaní nenávidět. Nevím, co konkrétně bylo tím důvodem, ale znovu cítím, že se mi do toho chce zpátky. Potřebuju se díky tomu (tady) cítit šťastná a.. zatím mi to vychází.

Proč psát blog? Proč si vůbec někdo ve věku mých zralých šestnácti let zakládá blog a chce do něj vkládat informace a události ze svého soukromí? Možná protože je psaní to jediné, co mě s malými odchylkami a výpadky drží velký kus života a již dlouho je to jediná činnost, bez které si svůj život vůbec nedovedu představit.
Možná proto, že dnes celý den nemám podprsenku, právě jsem zabila druhou mouchu a hned ráno začala se svými pokročilým samostudiem francouzštiny. A možná proto, že zrovna tohle jsou věci, které by vás mohly zajímat.

Mým posláním je najít životní cíl ve smyslu života. Tedy, jdu hledat.