Říjen 2011

Vše všude se zrcadlí

27. října 2011 v 21:22 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Z cítění všeho
v pocitech bez viny
užívám ničeho
z ničeho nic mám

Bez slz v koutcích
bez šrámů na duši
už ne tak v křeči
smysl hledám

Že z ničeho vše
stane se, a že všechno
je nic, strach mám

Bojím se odpoutat,
či dokonce věřit
v nový řád věcí,
nehledám cesty kam

Cítím jen lhostejnost
sobě se hnusím
a jen sebe miluji
sama
uvnitř
umírám.

Myslím, že jsem zamilovaná aneb Síla okamžiku uvědomění

23. října 2011 v 17:28 | náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
Nesnažit se ze sebe dělat ubožáka, kterými jsme všichni. Zdá se to lehké, není to lehké, těžké je zkusit se zamyslet nad tím, jaký by náš život byl, kdyby neexistovala ta naše ubohá druhá stránka, která se vždy jako nechtěná dcera zjeví v tu nejnevhodnější chvíli. A my ji zneužíváme k tomu, abychom se dokázali ubránit zuby nehty.

Jeden moudrý člověk, jenž neumí oddělovat slova od interpunkce, napsat pěknou větu hodnu k zamyšlení. Nevím, co konkrétně napsal. Asi něco jakože bychom lidem neměli odkrývat své nitro, hroutit se před nimi a snažit se svěřit své problémy, protože oni to nepochopí. Lidé ubližují, zrovna když si snažíte pomoct.

Někdy stačí pár skleniček a jistota, že když dokouříte, máte v kapse krabičku s poslední cigaretou. Nikdo z vás by neřekl, jak intenzivní jsou ty okamžiky, při kterých vás všichni mají za iracionálně uvažující kariaktury v alkoholovém opojení.
V takových situacích jsou i lidé, kteří za vámi přijdou a řeknou jen "Mám tě rád," a vy stejně dotyčného ani moc neznáte, ale víte, že to myslí upřímně, a vy ho vlastně taky máte rádi. A tak jen sedíte vedle sebe, za chladné noci plné hvězd, za vámi se rozléhá smích nových přátel, okolo vás je aura složená z výdechu posledního tahu z cigarety , teplý lidský dech a pokoj v duši. A vy víte, že máte přítele, kterého neznáte, on vás taky ne, ale je to váš přítel a vy byste mu v tu chvíli dal celý život.
To je nový pocit. Není to láska, ale jsem zamilovaná do toho pocitu. Nepotřebovala jsem nikomu nic říkat, nebýt za toho, který má jiný názor a snaží se ho mermomoci všem natlouci do palice.
On chápal, že jsme si podobní. Jen lidé. Stejní. Nesnažil se mi dokázat, kdo je. Bylo fajn si s někým rozumět.


"Life is unkind at the best of times," (Enter Shikari)

16. října 2011 v 20:55 | náhražka |  Poslouchám, abych neslyšela..
Asi jsem dementní, ale podle starého modelu vkládání videí se mi stejně video k téhle písničce nepodařilo vložit do článku. Nevím jakým agrumentem mám svůj počítač na výrok "v zadaném zdrojovém kódu nebyla nalazena žádná definice média" setřít.
Ale i tak jsem se s vámi chtěla podělit o zvláštní dojem, který z téhle písničky (zatím jako jediné od Enter Shikari) mám.

"Life is unkind at the best of times" - Život je bezcitný v tom nejlepším

Vlastně jsem se chtěla vyjádřit k tomu hlukobomyslnému poselství, které tahle skladba nese (protože o to přeci jde, že? vyjádřit se k tomu, o čem se tam zpívá..).
Jindy bych možná mluvila o krásné melodii, jemných tónech a skvělých vokálech a neuvažovala bych ono zmíněné poselství.
Jenže mám pocit, že právě to mě teď někdy zničí. A nejhorší na tom je, že nemám důvod se bát. Nemusím mít strach o to, že by ke mně byl život nespravedlivý nebo bezcitný. Nemusím, protože nemám co ztratit.
Co je na tom to blbý? Bojím se i o to, na čem mi už sotva záleží. Pluju životem, někdy vynaložím veškeré úsilí, abych přežila a když už má být po boji, život si vždycky najde záminku k tomu, aby podělal moje takzvané štěstí co nejvíc.
Nechval dne před večerem, říká přísloví, na které si vzpomenu pokaždé písemce, kterou podle svých referencí napíšu dobře. Nemůžu se pochválit ani za dobře napsaný úkol, správnou radu, na to, že se mi něco skutečně povedlo, protože se chválím předčasně. A ono se to potom všechno zase znovu posere.
A mě to potom nebaví. A nejenže se už za nic nechválím, už se ani o nic nesnažím.

Mnoho lidí nečte tenhle blog už díky jeho zevnějšku. Když už si někdo z toho mnoha přečte jeden z mých článků, odradí je necílený pesimismus, který se mi řine z konečků prstů sotva potkám někoho s odlišným názorem. Nejsem pesimista.
Ale vlastně ano. Pokaždé, když sem píšu. Proč to tak je? Život všechno posere zrovna, když se začne dařit...

Bez energie - bez iluzí

3. října 2011 v 22:07 | malá náhražka |  Tedy, já bych se vyjádřila..
Život bez elektřiny by byl krásný.

Kdyby nebylo elektřiny, nebylo by nic, bez čeho se dnes neobejdeme. Tudíž, kdybychom to všechno ztratili a najednou neměli nic ('nic' totiž pro většinu populace znamená právě žití bez elektřiny), takže bychom neměli ani počítače, ani diskotéky, ani auta, ani světlo v noci, ani.. ani prostě nic, byl by to pro celý svět konec.
A možná právě to je potřeba. Chtělo by to udělat tlustou čáru za touhle érou komerce a propagace člověka jako stroje a vrátit se zpátky k přírodě, dělat rituály u ohně, zavést pohanství jako hlavní náboženství a žít pro to, co za to opravdu stojí.

Věřím tomu, že při zadávání tohohle tématu měl někdo za lubem a čekal, že někteří rádoby pisatelé (viz já) se vyjádří v souvislosti s životem bez elektřiny taky ke konci světa, který by elektřinu čekal, kdyby nastal.

Zrovna teď a tady není možné žít bez enegrií, nejsme stavění na rychlou změnu podmínek a asi bychom tady u nás všichni umřeli po týdnu bez teplé vody, ale i když vám to může připadat šílené, myslím, že to by byl právě jeden z těch stresujících okamžiků, které bych si dokázala užít. Jo, chtěla bych tu bezmoct, kterou máme vůči přírodě, tu změnu a potřebu přizpůsobit se zažít na vlastní kůži. Nechci být zaškatulkovaná v jediné době. Chci žít všemi směry.

Nemám ráda dobu, ve které žijem. Nechtěla bych žít v pravěku. To ne. Ale v době, kdy si lidi víc vážili všeho okolo sebe. A byli si vzácnější navzájem. Prostě to tu nemám ráda.
Kdyby nebylo elektrického světla, určitě by se všechno jevilo jasnější.