Listopad 2011

Vlastní špatný svět

23. listopadu 2011 v 18:18 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Špatná to místnost,
strach v ní a lítost,
zde svět se mnou točí,
je mi na zvracení

Moc času zde trávím,
příliš se ptám, sama odpovídám,
není kdo slyšel by
mé tiché naříkání

Není kam se skrýt,
sem před světem prchám,
teď před sebou utíkám,
už nevím kam

Není kam odejít,
snad jinam nechci,
zde vše ztratím a najdu
přesto jen přežívám

Jako na houpačce

21. listopadu 2011 v 17:36 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Někde zahřmělo
proudí mnou vzrušení,
co stane se dál
nemám tušení

Nadšení utichá
jen tak, znenadání
jazyk nic neříká
srdce nic nezachrání

Dostane sedativa
snad se vzpamatuje
bolestí nenaříká
nikdo ho nelituje.

Někde zahřmělo
já ale neslyším
ne, už se nemodlím
srdce mi umřelo

Co je vevnitř a na povrchu se ztratí

15. listopadu 2011 v 16:51 | malá náhražka |  Kdysi sesmolené..
Článek je přiřazen k dávnému tématu týdne "Bolest na duši".

Nevím proč, ale možná by se to téma mělo jmenovat bolest "v duši" místo "na duši". Protože když vás něco bolí "vevnitř", tak to rozhodně bolí víc, než když je to "nahoře"..
Ztratila se mi původní myšlenka, budu tedy pokračovat v tom, co tím míním já. A rozhodla jsem se to zakomponovat do jednoho skromného příběhu, který je pln duševní bolesti, řekla bych. Ještě pár vět, které by mohly popsat toto rozhodnutí.. ne, všechny se ztratily dříve, než se mohly zrodit..

Seděla na posteli a zkoumala, jakým způsobem dopadají sněhové vločky poletující za oknem na okenní parapet. Jejich synchronizace a přizpůsobení se okolí byla dokonalá, jedinéčná, okázalá. Jako všechno v jejím okolí. Stejně jako systém obklopující celý svět okolo ní, kromě toho jejího. Všechny její myšlenky byly svázány pevným uzlem společného základu, touhy najít pravdu, ale zároveň poletovaly ve vzduchu a hrály si s možností, že je to všechno jen hloupý vtip, že to tak možná vůbec není, že neexistují, možná ano, ale ona sama tomu třeba nevěří. Když přestávala věřit svým myšlenkám, nemohla věřit už sama sobě. Znovu nad tím uvažovala. S každou vločkou, která dopadla se z ní všechno vytrácelo. Najednou, jako lusknutím prstů, se uzel rozvázal a všechno v co v životě věřila bylo pryč. Teď už nebyl pochyb o tom, že je ztracená.
Usadila se za stůl a z jednoho z šuplíků vytáhla blok. Proč by jí nyní neměl pomoci, když tu byl ve všech těžkých chvílích jejího života? Prvně jej otevřela a začala listovat. Všechny stránky byly potřísněny krví a roztřeseným písmem, jenž kdysi dokonale vystihovalo všechny její pocity a strasti, které hluboko v sobě dusila. Trvalo dlouho, než se z toho dostala, a ne tak dlouho, když ji studené prsty deprese vtahovaly zpět do svého náručí. Proč to všechno? Protože nevěděla, jak z toho pryč. Z čeho? Z beznaděje. Když článek postrádá pointu, proč autor psal? Když všechny ty probrečené noci byly k tomu, aby člověk mohl napsat to co cítí, proč se s pochopením sebe samého ta tíha nevytrácí? Když všechny myšlenky ztrácí smysl, co potom má smysl?
Seděla tam a hledala se v těch stránkách se zaschlou krví. Ano, poznávala se tam, to kdysi byla ona, měla důvod bojovat, chtěla najít důvod proč žít. Ale teď všechno se vytrácelo, nebylo tu nic. Nic v její hlavě, nic nedávalo smysl. Bolelo to, jako nic jiného i když to nebylo vidět. Umírala zevniřt, umírala bolestí, na duši, nebylo to vidět, nikdo se nedíval..

Neštěstí nechodí po horách, smůla jak by smet

14. listopadu 2011 v 20:13 | malá náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
Cítím se odvrhnutá společností, ke které se přes své nedostatky ale schopnost pro porozumění snažím přilnout, ale ona mně osudná společnost není schopna do očí říct, čemu na mně nerozumí. Složité. Ne, jednoduché. Spíše náročné. Smutné.
Mé pocity ve stavu odmítnutí, nepochopení, lze připodobnit k postřelenému jelenovi utíkajícímu za myslivcem. Čekám pomoc od někoho, kdo me zraňuje. Jak ubohé, řeknete si, bohužel já mám tu smůlu na lidi, kteří mě buď vůbec nechápou, a ty, kteří mi téměř rozumí, ale nechtějí. Proč taky, k čemu je to dobré..
Většina populace, nebo alespoň mé okolí, objevuje kouzlo v jáství, každý si tak připadá jedinečný, má pocit, že může mluvit o věcech, kterým nerozumí, ale když o nich bude mluvit v protikladu, kritizovat je a snažit se odlišit o obecnosti a ostatních, bude si myslet, že má 'vlastní názor' a ostatní mu můžou vlézt na záda. Nechci si připadat nadřazená, chci jen špetku pochopení pro mé běžné starosti, ve kterých se bohužel skrývá cosi neznámená, nechutného, pro ostatní.

Snad jsem se tak snažila najít ve všem něco jiného, než to znamená, až jsem se přiliš odlišila a tím od sebe zbytek světa odháním, přestože nechci. Jediný člověk ve mně mění všechno a najednou chce, abych mu byla cizí..

Hlad ze strachu z nasycení

14. listopadu 2011 v 0:28 | náhražka |  Co bych vám tak povykládala..
Mám hlad po vnitřním nepokoji. Dlouhodobé soužití s neustálým stresem a neúspěchy ve mně vypěstovalo nepěknou závislost, ze které se vždy vyvine nepříjemný pocit nicoty. Nicoty, která se stane vším a já v ní neumím rozlišovat to dobré a to špatné.

Mám neutuchající nutnost pořád o něčem psát. Nevýhody téhle závislosti spočívají v tom, že se nemůžu zastavit a tak někdy tlachám nesmysly. Jenže..
Nedokážu psát v klidu, myšlenky se mi honí hlavou jako paprsky rychlostí světla a ani jedna se nezachytí na jednom z milionů solárních panelů, které mám v hlavě. Snad jsem si tenhle myšlenkový defekt přivodila sama strachem o ztrátu jakékolik myšlenky. Snad k tomu přivedla má kdysi dětinská nadřazenost, jež mě nutila si myslet, že všechno, co se mi v hlavě honí, za něco stojí. Snad za něco výjimečného. Snad za tím vším byl strach.
Chtěla bych, aby mou jedinou sobeckou vlastnosí bylo vědomí, že chtít nikdy nedosáhnout konce svých možností je moudré a je to tedy jediné správné řešení v pochopení smyslu života. Nerozumím lidem, kteří dokáží říct, že již v životě mají vše, co potřebují a prezentují své štěstí jako alfu a omegu pro správné pochopení žití. Já se bojím konce a myšlenky, že už nebudu mít kam směrovat všechno, nad čím uvažuji, co se mi jen na moment promítne v paměti. Bojím se, že když najdu konec, nenajdu nic jiného, než jsem před sebou dlouho měla. Že když najdu vše, tak všechno skončí.

"Obávám se, že kdybych uskutečnil svůj sen, neměl bych už proč žít." Paulo Coelho

Myslíme, že víme vše a přitom nevíme nic. Nevím, co trápí mě víc.

Sama mezi všemi

11. listopadu 2011 v 17:40 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Opojena radostí,
na podpadcích vrávorám,
nikdo nejde se mnou,
všichni pohled odvrací
Opojena krásou,
se nad světem rozplývám,
masy lidí přede mnou,
na drobná slova čas neztrácí
Opojena nicotou,
takzvanou rovnováhou,
popírám vše co jest,
hledám pravdu ve lži,
hlavu nenechám si plést
Opojena radostí,
se s každým okamžikem ztrácím
vše, co stačilo by ke štěstí,
v realitě nenacházím.

Vše všude se zrcadlí, II.

6. listopadu 2011 v 20:31 | náhražka |  Méně slov, více myšlenek..
Vše, co bylo tu předtím, je tu zas
bez ohledu na bolest prodělanou smrtí,
s vervou sebranou štěstí
kdekdo věřil, že to vše vzal čas

Čas, pouhá linie událostí,
snažíc se zapsat si vše do paměti,
prožívám jej každým okamžikem a tak vlastně nežiji,
přítomnost se kloubí s miulostí

Vše odchází a zase se vrací,
nenacházím žádný konec, žádný pád,
pořád jen pluji vzduchoprázdnem,
znaků radosti začínám se bát.

Kdyby to tu nebylo...

5. listopadu 2011 v 23:48 | malá náhražka |  Poslouchám, abych neslyšela..
Nebýt jeho ponurých básní a slov, která ve mně vyvolávají pocity, o nichž jsem si myslela, že se vytratili po odchodu ze školky a opuštění prvních dětských lásek, nenabyla bych znovu dojmu, že existuje tak silný cit, pro něž stojí za to žít s vášní.
Nebýt své kamarádky, která mi dala jeho práce ke čtení, nikdy bych nezjistila, že někdo tak dokonalý může existovat.
Nebýt jeho blogu, myslela bych si, že je to jeden z těch nafoukaných bezcharakterních borců, a nebýt našeho prvního (a jediného) setkání, myslela bych, že je to jen další naivní a strhaný puberťák.
Nebýt videa ze seriál Nearly famous, nezjistila bych, jak dokonale beze zvuku za doprovodu písničky Halo dokáží britští herci zahrát lásku a nebýt toho seriálu, možná bych se na lásku jako takovou dívala pořád svým jednosměrným nechápavým pohledem.
Nebýt blogu, neměla bych tohle všechno komu říct a nebýt Vás, neměl by to kdo číst.

Nebýt jeho, neměla bych se pro co trápit.