Co je vevnitř a na povrchu se ztratí

15. listopadu 2011 v 16:51 | malá náhražka |  Kdysi sesmolené..
Článek je přiřazen k dávnému tématu týdne "Bolest na duši".

Nevím proč, ale možná by se to téma mělo jmenovat bolest "v duši" místo "na duši". Protože když vás něco bolí "vevnitř", tak to rozhodně bolí víc, než když je to "nahoře"..
Ztratila se mi původní myšlenka, budu tedy pokračovat v tom, co tím míním já. A rozhodla jsem se to zakomponovat do jednoho skromného příběhu, který je pln duševní bolesti, řekla bych. Ještě pár vět, které by mohly popsat toto rozhodnutí.. ne, všechny se ztratily dříve, než se mohly zrodit..

Seděla na posteli a zkoumala, jakým způsobem dopadají sněhové vločky poletující za oknem na okenní parapet. Jejich synchronizace a přizpůsobení se okolí byla dokonalá, jedinéčná, okázalá. Jako všechno v jejím okolí. Stejně jako systém obklopující celý svět okolo ní, kromě toho jejího. Všechny její myšlenky byly svázány pevným uzlem společného základu, touhy najít pravdu, ale zároveň poletovaly ve vzduchu a hrály si s možností, že je to všechno jen hloupý vtip, že to tak možná vůbec není, že neexistují, možná ano, ale ona sama tomu třeba nevěří. Když přestávala věřit svým myšlenkám, nemohla věřit už sama sobě. Znovu nad tím uvažovala. S každou vločkou, která dopadla se z ní všechno vytrácelo. Najednou, jako lusknutím prstů, se uzel rozvázal a všechno v co v životě věřila bylo pryč. Teď už nebyl pochyb o tom, že je ztracená.
Usadila se za stůl a z jednoho z šuplíků vytáhla blok. Proč by jí nyní neměl pomoci, když tu byl ve všech těžkých chvílích jejího života? Prvně jej otevřela a začala listovat. Všechny stránky byly potřísněny krví a roztřeseným písmem, jenž kdysi dokonale vystihovalo všechny její pocity a strasti, které hluboko v sobě dusila. Trvalo dlouho, než se z toho dostala, a ne tak dlouho, když ji studené prsty deprese vtahovaly zpět do svého náručí. Proč to všechno? Protože nevěděla, jak z toho pryč. Z čeho? Z beznaděje. Když článek postrádá pointu, proč autor psal? Když všechny ty probrečené noci byly k tomu, aby člověk mohl napsat to co cítí, proč se s pochopením sebe samého ta tíha nevytrácí? Když všechny myšlenky ztrácí smysl, co potom má smysl?
Seděla tam a hledala se v těch stránkách se zaschlou krví. Ano, poznávala se tam, to kdysi byla ona, měla důvod bojovat, chtěla najít důvod proč žít. Ale teď všechno se vytrácelo, nebylo tu nic. Nic v její hlavě, nic nedávalo smysl. Bolelo to, jako nic jiného i když to nebylo vidět. Umírala zevniřt, umírala bolestí, na duši, nebylo to vidět, nikdo se nedíval..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | Web | 22. listopadu 2011 v 7:08 | Reagovat

ten pocit týkající se myšlenek (hned v počátku) důvěrně znám. stejně jako honbu za smyslem života. minule, když mi psycholožka řekla, že smyslem života je umřít, musela jsem se smát. věřit tomu tak už asi dávno nežiju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama