Co bych vám tak povykládala..

Neštěstí nechodí po horách, smůla jak by smet

14. listopadu 2011 v 20:13 | malá náhražka
Cítím se odvrhnutá společností, ke které se přes své nedostatky ale schopnost pro porozumění snažím přilnout, ale ona mně osudná společnost není schopna do očí říct, čemu na mně nerozumí. Složité. Ne, jednoduché. Spíše náročné. Smutné.
Mé pocity ve stavu odmítnutí, nepochopení, lze připodobnit k postřelenému jelenovi utíkajícímu za myslivcem. Čekám pomoc od někoho, kdo me zraňuje. Jak ubohé, řeknete si, bohužel já mám tu smůlu na lidi, kteří mě buď vůbec nechápou, a ty, kteří mi téměř rozumí, ale nechtějí. Proč taky, k čemu je to dobré..
Většina populace, nebo alespoň mé okolí, objevuje kouzlo v jáství, každý si tak připadá jedinečný, má pocit, že může mluvit o věcech, kterým nerozumí, ale když o nich bude mluvit v protikladu, kritizovat je a snažit se odlišit o obecnosti a ostatních, bude si myslet, že má 'vlastní názor' a ostatní mu můžou vlézt na záda. Nechci si připadat nadřazená, chci jen špetku pochopení pro mé běžné starosti, ve kterých se bohužel skrývá cosi neznámená, nechutného, pro ostatní.

Snad jsem se tak snažila najít ve všem něco jiného, než to znamená, až jsem se přiliš odlišila a tím od sebe zbytek světa odháním, přestože nechci. Jediný člověk ve mně mění všechno a najednou chce, abych mu byla cizí..

Hlad ze strachu z nasycení

14. listopadu 2011 v 0:28 | náhražka
Mám hlad po vnitřním nepokoji. Dlouhodobé soužití s neustálým stresem a neúspěchy ve mně vypěstovalo nepěknou závislost, ze které se vždy vyvine nepříjemný pocit nicoty. Nicoty, která se stane vším a já v ní neumím rozlišovat to dobré a to špatné.

Mám neutuchající nutnost pořád o něčem psát. Nevýhody téhle závislosti spočívají v tom, že se nemůžu zastavit a tak někdy tlachám nesmysly. Jenže..
Nedokážu psát v klidu, myšlenky se mi honí hlavou jako paprsky rychlostí světla a ani jedna se nezachytí na jednom z milionů solárních panelů, které mám v hlavě. Snad jsem si tenhle myšlenkový defekt přivodila sama strachem o ztrátu jakékolik myšlenky. Snad k tomu přivedla má kdysi dětinská nadřazenost, jež mě nutila si myslet, že všechno, co se mi v hlavě honí, za něco stojí. Snad za něco výjimečného. Snad za tím vším byl strach.
Chtěla bych, aby mou jedinou sobeckou vlastnosí bylo vědomí, že chtít nikdy nedosáhnout konce svých možností je moudré a je to tedy jediné správné řešení v pochopení smyslu života. Nerozumím lidem, kteří dokáží říct, že již v životě mají vše, co potřebují a prezentují své štěstí jako alfu a omegu pro správné pochopení žití. Já se bojím konce a myšlenky, že už nebudu mít kam směrovat všechno, nad čím uvažuji, co se mi jen na moment promítne v paměti. Bojím se, že když najdu konec, nenajdu nic jiného, než jsem před sebou dlouho měla. Že když najdu vše, tak všechno skončí.

"Obávám se, že kdybych uskutečnil svůj sen, neměl bych už proč žít." Paulo Coelho

Myslíme, že víme vše a přitom nevíme nic. Nevím, co trápí mě víc.

Myslím, že jsem zamilovaná aneb Síla okamžiku uvědomění

23. října 2011 v 17:28 | náhražka
Nesnažit se ze sebe dělat ubožáka, kterými jsme všichni. Zdá se to lehké, není to lehké, těžké je zkusit se zamyslet nad tím, jaký by náš život byl, kdyby neexistovala ta naše ubohá druhá stránka, která se vždy jako nechtěná dcera zjeví v tu nejnevhodnější chvíli. A my ji zneužíváme k tomu, abychom se dokázali ubránit zuby nehty.

Jeden moudrý člověk, jenž neumí oddělovat slova od interpunkce, napsat pěknou větu hodnu k zamyšlení. Nevím, co konkrétně napsal. Asi něco jakože bychom lidem neměli odkrývat své nitro, hroutit se před nimi a snažit se svěřit své problémy, protože oni to nepochopí. Lidé ubližují, zrovna když si snažíte pomoct.

Někdy stačí pár skleniček a jistota, že když dokouříte, máte v kapse krabičku s poslední cigaretou. Nikdo z vás by neřekl, jak intenzivní jsou ty okamžiky, při kterých vás všichni mají za iracionálně uvažující kariaktury v alkoholovém opojení.
V takových situacích jsou i lidé, kteří za vámi přijdou a řeknou jen "Mám tě rád," a vy stejně dotyčného ani moc neznáte, ale víte, že to myslí upřímně, a vy ho vlastně taky máte rádi. A tak jen sedíte vedle sebe, za chladné noci plné hvězd, za vámi se rozléhá smích nových přátel, okolo vás je aura složená z výdechu posledního tahu z cigarety , teplý lidský dech a pokoj v duši. A vy víte, že máte přítele, kterého neznáte, on vás taky ne, ale je to váš přítel a vy byste mu v tu chvíli dal celý život.
To je nový pocit. Není to láska, ale jsem zamilovaná do toho pocitu. Nepotřebovala jsem nikomu nic říkat, nebýt za toho, který má jiný názor a snaží se ho mermomoci všem natlouci do palice.
On chápal, že jsme si podobní. Jen lidé. Stejní. Nesnažil se mi dokázat, kdo je. Bylo fajn si s někým rozumět.

Jak jsem "vařila" boršč

19. září 2011 v 20:35 | malá náhražka
V rámci programu "Vaříme mladí", který jsem sama sobě naordinovala, abych si v naší rodině nepřipadala nadbytečná, konečně se naučila vařit a hlavně se neživila jen ve dnech, kdy máme jídlo, jsem se dnes rozhodla pro pokročilý level s krásně ukrajinským a v duši hřejícím názvem boršč.
Uvařit boršč se mi nakonec doslova nepodařilo, ale mimo to, že jsem behěm přípravy zeleniny málem propadla sebevražednému sklonám a několika záchvatům tichého pláče, v konečném důsledku vše dobře dopadlo.

Dnes jsem měla to štěstí přijít ze školy naprosto otrávená, a tak mě nějaké vaření večeře nemohlo vůbec rozhodit. Behěm pokusu o studium matematiky jsem se ale téměř rozčílila, takže uvaření boršče byla dnes poslední možnost jak neproklínat svoji existenci za další promarněný den.

A nyní k tomu, proč mě při přípravě málem trefil šlak.

Nikdy mi nebyl dán ten cit pro drobné kousíčky a tak jsem veškeré ingredience napsané v kuchařce nakrájela přibližně stejně velké (to, že bych z nich mohla stavět lego, mě po krájení páté řepy velké jako bochník chleba, už vůbec nezaráželo).
Onu hromadu zeleniny, které mě málem několikrát donutila to všechno vyhodit, jsem vysypala na pánvičku a na chvíli si oddechla. Osolit, opepřit, červená mletá paprika.. až nyní jsem si všimla slova "kořenové" které se objevilo před 'smažením'. Nešťastně jsem se podívala na papriku, která byla díky řepě všechna červená, tudíž mi, díky bohu, znemožnila sysyfovskou práci v jejím vybírání. Nemělo cenu se rozčilovat.
V jednu chvíli jsem byla nadšená z toho, jak se to všechno vaří a jak to voní a jak jsem ráda, že jsem s tím nesekla, a že matematika mi polívku neuvaří, dělalo mi dokonce radost, jak to všechno přepadávalo z pánve, protože jsem toho smažila hrozně moc (což mi v tu chvíli ještě nedávalo ten správný smysl) a tenhle stav trval do té doby, než jsem zjistila, že řepa se má přidat až po patnácti minutách restování "kořenové zeleniny" (už i s paprikou) a že má být uvařená.
Ne, nemělo cenu se rozčilovat.
Od oka jsem přidala všechno koření a svůj výtvor s odstupem sledovala. V těchhle chvílích mělo být po všem.

A jak jinak...

Bylo to vynikající. A to nejen díky vřelým slovům mé matky, něčeho jako pochvaly od mého otce a dvou a půl snězených lžic od mé sestry. Dnes jsem měla tu vůli to v polovině nevzdat a odvařila ten prvotní hnus až do konce. A přestože je ten recept docela jednoduchý a já ho téměř celý naprosto pokazila, povedlo se mi to a konečně dnes můžu být na sebe za něco pyšná. Ach.

Umím vařit (bezmasý) boršč.

Jestli mé činy jsou pouhým zhmotněním mé blbosti

11. září 2011 v 18:00 | malá náhražka
Nejspíš již z prvního článku vyplynulo, že tohle není můj první blog, se kterým jsem se pokoušela prorazit do světa lidí, kteří by věděli o čem mluvím, když mluvím. Schválně jsem to vysvětlila podruhé.
Ještě dřív, v dobách, kdy jsem si myslela, že něco určitě vím, jsem se nevyhýbala otázkám na tělo, jelikož má nebojácná suverénost mi zajistila vždy nějakou únikovou, téměř dokonalou odpověď. To bylo ještě hodně dávno, v dobách, kdy jsem se nebála psát a svými slovy strhla hodně lidí a byla si jistá, že vím, co čem mluvím. Na druhou stranu, bylo to dobré k tomu, abych teď zjistila, že nevím dohromady vůbec nic. Což mi teď tak trochu brání v odpovídání.

Vím, že hodně lidí nemá v lásce blogery, kteří často ruší blogy, mažou články a zakládají nové blogy s vidinou nové "budoucnosti", nových myšlenek a lidí, ke kterým by měli blíž. Také mě čas od času dokáží zarazit aktuální články s titulky "Nashle" nebo "Končím". Proč, že to tak vůbec je? Lidi jsou naivní a ubozí. Jako já. Jak jinak by měl o sobě člověk říct, že je ubohý? (kromě: jsem ubohá)
Nechala jsem hodně blogů, články uložila do rozepsaných, pro případ, že by mě někdy strhl nával nostalgie a já si chtěla přečíst ty čím dál víc nic neříkající obsahy, znovu se zamyslet nad těmi krásnými komentáři při kterých sdrce plesá a do oka se hrne slza a i ty, za které se člověk stydí, protože neví, jak toho druhého odplálkovat (což se mi v posledních dnech ještě "aktivního" blogování stávalo téměř neustále). Je to ten samý pocit, jako když vás přes face nabaluje někdo vám krajně nesympatický.
Nechala jsem je v dětinské naději, že se něco zásadního změní a můj svět nebude tak jednostranný, kterým se díky neodpovídání stává stále míň, ale já stejně pořád nevím, čím to je.
Bála jsem se pokračovat v zajetém blogování, protože jsem si uvědomila, že o věcech, o kterých chci mluvit, dohromady nic nevím. A hned na to jsem zjistila, že lidi se o tom bavit nechtějí, nechtějí o tom slyšet. Pak jsem si nepřipadala ubohá, ale směšná. A hrozně ráda bych vám teď vyrazila dech svými velkými slovy, ale asi to teď patří k mé povaze, že mě žádná nechtějí napadat.
Chci jen, aby mi obyčejní lidi rozuměli. Vždyť jsme všichni stejní, stejně obyčejní.. a nic nevíme. Možná bychom se měli více ptát, než odpovídat a přestat si být tak jistí ve všem svém konání. Nevím proč.

Ťuky ťuk

11. září 2011 v 16:20 | malá náhražka
Je mi záhadou, proč se mi slova ztrácí z mysli pokaždé, když se přede mnou objeví prázdné textové pole nového článku. Opravdu jsem si nezakládala nový blog, abych server přetěžovala zbytečnými, již dávno mnohokrát vyřknutými řečmi, ale ta nutnost psát a podělit se s kouskem okolního světa o ten svůj je i přes veškerou mou snahu neutěšitelná.
Tudíž vám těmito řádky přináším zprávy tykající se mé postradatelné existence. Pokud se vám zdají nanejvýš zbytečné a nesmyslné, veřte, že přesně takhle to v mém životě místy vypadá. (za 10 min.) právě jsem zabila mouchu, snad mi teď bude umožněno se plně soustředit.

Něco o mém současném působení:
'Malá náhražka' byla první slova, která mě napadla při pohledu na kolonku autor (má to také tak trochu souvislost se jménem blogu..), ale nemusíte se bát těch souvislostí s otřepanými jmény blogerek, které stále tápou v nevědění, co znamená žít ('žít'.. chápete..)
To jméno tak trochu znamená můj postoj vůči životu mezi ostatními, v tomhle světě... a založení blogu z toho důvodu, že lidi moc nevěděli o čem mluvím.. (a časem zjistili, že já to vlastně taky nevím). Myslím, že to byl důvod, proč jsem začala blog a psaní nenávidět. Nevím, co konkrétně bylo tím důvodem, ale znovu cítím, že se mi do toho chce zpátky. Potřebuju se díky tomu (tady) cítit šťastná a.. zatím mi to vychází.

Proč psát blog? Proč si vůbec někdo ve věku mých zralých šestnácti let zakládá blog a chce do něj vkládat informace a události ze svého soukromí? Možná protože je psaní to jediné, co mě s malými odchylkami a výpadky drží velký kus života a již dlouho je to jediná činnost, bez které si svůj život vůbec nedovedu představit.
Možná proto, že dnes celý den nemám podprsenku, právě jsem zabila druhou mouchu a hned ráno začala se svými pokročilým samostudiem francouzštiny. A možná proto, že zrovna tohle jsou věci, které by vás mohly zajímat.

Mým posláním je najít životní cíl ve smyslu života. Tedy, jdu hledat.
 
 

Reklama