Méně slov, více myšlenek..

Osudné nenalezení

6. prosince 2011 v 16:47 | náhražka
Přála si aby nebyla, když musela zavřít oči,
aby neviděla, co viděla, neslyšela, co poslouchat musela,
snad kdyby jí svět stačil, nelitovala by,
ale nestačil, v sobě jej zabila

Teď sledovala vše z povzdálí, moc k vidění tu nebylo,
s každým nádechem se svět točil, u srdce ji mrazilo,
aby nezažila to, co bylo jí předurčeno,
proklínala život v duchu, snad stálo jí to za to

Den k večeru se chýlil, všechno zahalila mlha,
nepřestávala věřit, nechtěla, ustoupit nemohla,
i teď si byla jista, že to, co jí osud chystá,
je jediná cesta, jak dostat se do nitra

Všemu, co jí život k nohám dal, věřila,
hledala znamení života, ale neviděla,
slepě řítí se nyní do temnoty,
aniž by kouska pravdy světa spatřila
myslí, že vidí sobě do slepoty,
ale jen umřela,
nic nepochopila.

Vlastní špatný svět

23. listopadu 2011 v 18:18 | náhražka
Špatná to místnost,
strach v ní a lítost,
zde svět se mnou točí,
je mi na zvracení

Moc času zde trávím,
příliš se ptám, sama odpovídám,
není kdo slyšel by
mé tiché naříkání

Není kam se skrýt,
sem před světem prchám,
teď před sebou utíkám,
už nevím kam

Není kam odejít,
snad jinam nechci,
zde vše ztratím a najdu
přesto jen přežívám

Jako na houpačce

21. listopadu 2011 v 17:36 | náhražka
Někde zahřmělo
proudí mnou vzrušení,
co stane se dál
nemám tušení

Nadšení utichá
jen tak, znenadání
jazyk nic neříká
srdce nic nezachrání

Dostane sedativa
snad se vzpamatuje
bolestí nenaříká
nikdo ho nelituje.

Někde zahřmělo
já ale neslyším
ne, už se nemodlím
srdce mi umřelo

Sama mezi všemi

11. listopadu 2011 v 17:40 | náhražka
Opojena radostí,
na podpadcích vrávorám,
nikdo nejde se mnou,
všichni pohled odvrací
Opojena krásou,
se nad světem rozplývám,
masy lidí přede mnou,
na drobná slova čas neztrácí
Opojena nicotou,
takzvanou rovnováhou,
popírám vše co jest,
hledám pravdu ve lži,
hlavu nenechám si plést
Opojena radostí,
se s každým okamžikem ztrácím
vše, co stačilo by ke štěstí,
v realitě nenacházím.

Vše všude se zrcadlí, II.

6. listopadu 2011 v 20:31 | náhražka
Vše, co bylo tu předtím, je tu zas
bez ohledu na bolest prodělanou smrtí,
s vervou sebranou štěstí
kdekdo věřil, že to vše vzal čas

Čas, pouhá linie událostí,
snažíc se zapsat si vše do paměti,
prožívám jej každým okamžikem a tak vlastně nežiji,
přítomnost se kloubí s miulostí

Vše odchází a zase se vrací,
nenacházím žádný konec, žádný pád,
pořád jen pluji vzduchoprázdnem,
znaků radosti začínám se bát.

Vše všude se zrcadlí

27. října 2011 v 21:22 | náhražka
Z cítění všeho
v pocitech bez viny
užívám ničeho
z ničeho nic mám

Bez slz v koutcích
bez šrámů na duši
už ne tak v křeči
smysl hledám

Že z ničeho vše
stane se, a že všechno
je nic, strach mám

Bojím se odpoutat,
či dokonce věřit
v nový řád věcí,
nehledám cesty kam

Cítím jen lhostejnost
sobě se hnusím
a jen sebe miluji
sama
uvnitř
umírám.
 
 

Reklama