Poslouchám, abych neslyšela..

Kdyby to tu nebylo...

5. listopadu 2011 v 23:48 | malá náhražka
Nebýt jeho ponurých básní a slov, která ve mně vyvolávají pocity, o nichž jsem si myslela, že se vytratili po odchodu ze školky a opuštění prvních dětských lásek, nenabyla bych znovu dojmu, že existuje tak silný cit, pro něž stojí za to žít s vášní.
Nebýt své kamarádky, která mi dala jeho práce ke čtení, nikdy bych nezjistila, že někdo tak dokonalý může existovat.
Nebýt jeho blogu, myslela bych si, že je to jeden z těch nafoukaných bezcharakterních borců, a nebýt našeho prvního (a jediného) setkání, myslela bych, že je to jen další naivní a strhaný puberťák.
Nebýt videa ze seriál Nearly famous, nezjistila bych, jak dokonale beze zvuku za doprovodu písničky Halo dokáží britští herci zahrát lásku a nebýt toho seriálu, možná bych se na lásku jako takovou dívala pořád svým jednosměrným nechápavým pohledem.
Nebýt blogu, neměla bych tohle všechno komu říct a nebýt Vás, neměl by to kdo číst.

Nebýt jeho, neměla bych se pro co trápit.

"Life is unkind at the best of times," (Enter Shikari)

16. října 2011 v 20:55 | náhražka
Asi jsem dementní, ale podle starého modelu vkládání videí se mi stejně video k téhle písničce nepodařilo vložit do článku. Nevím jakým agrumentem mám svůj počítač na výrok "v zadaném zdrojovém kódu nebyla nalazena žádná definice média" setřít.
Ale i tak jsem se s vámi chtěla podělit o zvláštní dojem, který z téhle písničky (zatím jako jediné od Enter Shikari) mám.

"Life is unkind at the best of times" - Život je bezcitný v tom nejlepším

Vlastně jsem se chtěla vyjádřit k tomu hlukobomyslnému poselství, které tahle skladba nese (protože o to přeci jde, že? vyjádřit se k tomu, o čem se tam zpívá..).
Jindy bych možná mluvila o krásné melodii, jemných tónech a skvělých vokálech a neuvažovala bych ono zmíněné poselství.
Jenže mám pocit, že právě to mě teď někdy zničí. A nejhorší na tom je, že nemám důvod se bát. Nemusím mít strach o to, že by ke mně byl život nespravedlivý nebo bezcitný. Nemusím, protože nemám co ztratit.
Co je na tom to blbý? Bojím se i o to, na čem mi už sotva záleží. Pluju životem, někdy vynaložím veškeré úsilí, abych přežila a když už má být po boji, život si vždycky najde záminku k tomu, aby podělal moje takzvané štěstí co nejvíc.
Nechval dne před večerem, říká přísloví, na které si vzpomenu pokaždé písemce, kterou podle svých referencí napíšu dobře. Nemůžu se pochválit ani za dobře napsaný úkol, správnou radu, na to, že se mi něco skutečně povedlo, protože se chválím předčasně. A ono se to potom všechno zase znovu posere.
A mě to potom nebaví. A nejenže se už za nic nechválím, už se ani o nic nesnažím.

Mnoho lidí nečte tenhle blog už díky jeho zevnějšku. Když už si někdo z toho mnoha přečte jeden z mých článků, odradí je necílený pesimismus, který se mi řine z konečků prstů sotva potkám někoho s odlišným názorem. Nejsem pesimista.
Ale vlastně ano. Pokaždé, když sem píšu. Proč to tak je? Život všechno posere zrovna, když se začne dařit...
 
 

Reklama